Přátelé?

4. srpna 2014 v 22:48 | Blanka |  O ničem a zároveň o všem
Ahoj všichni!

Některé ne příliš pozitivní události mě donutily k drobnému zamyšlení se všeobecně nad vším.

Jen tak náhodou jsem se s někým bavila, kdo by mi měl jít za svědka na mou snad někdy budoucí svatbu. A já si najednou uvědomila, že vlastně nevím, koho bych si měla vybrat. Je vůbec někdo takový?

Na ZŠ jsem měla spoustu přátel (alespoň jsem si to myslela), ale znáte to - odejdete na střední, už se tolik nevídáte, sem tam nějaký sraz.....Vztahy prostě nějakým způsobem vyšuměly.

Od základní školy až do konce střední jsem měla hodně dobrou kamarádku, ale pak se najednou něco zvrtlo. Najednou to není ten člověk, který se o mě zajímá, chce vědět, co mě trápí, apod. Zajímá se jen o sebe, svoje "starosti", ačkoli starosti nejsou jen nesložené zkoušky ve škole. Momentálně neprožívám příliš veselé období a zjišťuji, že starosti se školou, nejsou opravdovými starostmi.


V životě je potřeba někoho, komu se můžete svěřit. V mém případě je to můj přítel, který kamarádku vlastně nahradil. Teď chodím druhým rokem na VŠ - samozřejmě, že tu mám kamarády, ale nejsem si jistá, zda by se našel někdo hoden toho, jít mi např. za svědka. Mám kolem sebe skvělé lidi, ale pořád cítím, že to pravé přátelství mi asi chybí.

Možná je chyba ve mně.....

A jak to máte vy? Máte opravdové přátele? Nebo jste na tom podobně, jako já?
A pokud máte opravdové přátele, prosím Vás, važte si jich, protože takových podle mě není mnoho!

Mějte se krásně!

Blanka






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 5. srpna 2014 v 13:00 | Reagovat

Mám jen jednu opravdovou kamarádku, známe se už devátým rokem. :) (tyjo, to utíká)

2 rezincin rezincin | Web | 6. srpna 2014 v 13:01 | Reagovat

Já, když se zamyslím, tak opravdovou přítelkyni mám ve své sestřence ;) Pak mám také další skvělé kamarádky, ale bohužel je mám desítky až stovky kilometrů daleko. Držím pěsti. Opět vidím, že to máme hodně podobně ;)

3 Louisa Courbetová Louisa Courbetová | Web | 11. srpna 2014 v 20:19 | Reagovat

Na základce jsem měla docela dost kamarádů, spíš jsme tvořili takovou partu, ale co se svěřování týče, neměla jsem moc komu. Vodívala jsem tenkrát o tři roky mladší holku, sestru naší známé, domů z družiny a tak mě nenapadlo nic lepšího, než to ze sebe vždycky všechno vychrlit a poslouchat ty její "prvostupňácké" starosti. No jenže čas neúprosně letí, teď bude Marianě 16 a mě 19 a postupně, jak se věkový rozdíl stíral, se z nás staly kamarádky na život a na smrt. Jenže teď je problém, že teď bydlí na intru a já příští rok navíc přesídlím do 200km vzdáleného města, takže to bude a vlastně už je trochu problematické...tento rok mi připadalo, že se s ní vidím strašně málo a nestíháme si říkat všechny "drby". A tak jsem tak nějak nevědomky část z této  "zátěže" přenesla na svého "polopřítele" (nevím jak to nazvat) a ona zase na spolubydlící z intru. No, je to divné, zvlášť když Vincent bydlí v onom 200km vzdáleném městě...

A nedávno jsem si uvědomila překvapivou věc. Že úplně nejlepší kamarádi, kteří mě vždycky vyslechnou, dokáží si z toho udělat srandu, i mě povzbudit, potěšit, přivést na lepší myšlenky, a ví o mě naprosto všechno a já o nich - jsou mí dva mladší bráchové...(10 a 14 let)! Je to divné, ale tak to je! :D

4 Kika Kika | E-mail | Web | 6. září 2014 v 14:33 | Reagovat

mám to podobně jako Ty, tky nemám nikoho kdo by byl hoden a asi by se i moje kamarádky divily, kdybych ji požádala.. Vdávat se nechci, ale prostě kdybych musela (protože bych třeba nutně potřebovala vízum :D), tak vezmu za svědka sestru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama